Nebudeme se zmiňovat o tom, co se neustále píše, že
naše běžně konzumované potraviny dávno nemají takovou hodnotu jakou kdysi
mívaly. Proto také ne náhodou se začínají zřizovat prodejny nebo výrobny, které
chtějí nabízet potraviny a produkty z ekologicky nezávadných oblastí.Sami si
mezi sebou s radostí říkáme, my máme mléko od hospodáře, jehož krávy se pasou
na louce. To jsme si pochutnali na mléce od kraviček na Šumavě.
Dříve bylo samozřejmé, že dobytek dostával seno z
posečené louky. Posekaly se také meze a na nich bylo plno bylin. Takže vlastně
když se kráva nemohla už sama pást, aby si mohla podle chuti vybírat, v dobrém
senu dostávala rovnovážnou, skoro bylinnou stravu, a ta už sama přispívala k
léčbě dobytka a starala se o jeho harmonický rozvoj. Pak bylo radost takové
mléko pít a vychutnávat a snad jsme se nemuseli ani tak příliš zajímat o
zdravotní čaje. To už to muselo být s námi vážné. A pak také i občas poradila
bába kořenářka. Doktor byl daleko a peněz na něho málo. Respektovala se jedna
stará zásada, kterou pan páter neustále připomínal:
„Lék by měl být jídlem, jídlo lékem, kuchyň musí
být naše nejpřirozenější lékárna.“
Když se podíváme po recepturách pana pátera, tak ze
dvou třetin pro ně potřebné složky lze najít ve většině domácností: kmín, anýz,
fenykl, majoránka, tvaroh, cibule, česnek. A ty co neposkytovala domácnost,
nabízela nám příroda. Všechny používané prostředky většinou byly pro organismus
přirozené a zdravé. A právě takové patří do organismu, a takovými nejlépe
můžeme organismu pomoci. Ale nejen lidskému organismu, ale i našemu domácímu
zvířectvu, které nám pak slouží za potravu buď přímo, svým masem nebo nepřímo
svými produkty, mlékem a vajíčky. Časem jsme si přestali uvědomovat, co věděli
a ctili již staří Řekové a Římani: co se dostane do zvířectva, dostane se z
něho do nás. Než založili město, nechali volně na vybraném místě popásat po dva
roky dobytek, a pak sledovali jeho vnitřnosti. Jestliže se jim nelíbily,
hledalo se jiné vhodné místo pro vybudování města. Takovou starost měli nejen o
sebe, ale i o budoucí pokolení. A to nechali na samotném dobytku, co bude žrát.
Zatímco dnes dobytek nutíme, aby konzumoval jen to, co dostane do žlabu. Jak
jsme se daleko vzdálili od toho, co bylo prosté a rozumné.
Mnozí z nás mají ještě v živé paměti, jak se
donedávna děly různé pokusy, jak nejlépe využívat všech odpadů jako nový zdroj
krmných směsí pro dobytek. Dnes už se naštěstí tak neblázní. Svého času se
třeba do krmení začal zpracovávat slepičí trus, který možná mohl být zdrojem
nějakých bílkovin. Ale trochu se přitom pozapomnělo, že funkce potravinového
řetězce nepřestala ani dnes existovat. Jestliže ji nechceme respektovat, pak se
to může vymstít třeba na našich nejmenších.
Když budou konzumovat maso z hovězího dobytka,
jehož krmná směs byla „vědecky“ obohacena produkty ze zpracovaného slepičího
trusu, může se u dětí zvýšit riziko onemocnění paratyfem a marně si pak lámeme
hlavu, kde k němu ve městě přišlo. Zde asi byla zcela necitlivě porušena
rovnováha přírodních procesů. Živočišné exkrementy patří tam, kam patřily
odjakživa, do země. Tu jsou schopny zúrodnit, nepatří však v žádném případě
zpět do těla živočicha, kde mohou jen škodit.
Je zcela něco jiného, když začneme hledat zvýšení
potravinových zdrojů i v oblastech dosud netradičních a pro mnohé zpočátku
zarážejících. Konkrétně máme na mysli mořské řasy. Ty jsou zcela přirozenou
potravou mořským živočichům a nás jenom dosud nenapadlo, že by se daly využít i
ve prospěch člověka. V tomto směru se asi žádného přestupku nedopustíme.
Dále chceme však upozornit na to, co příliš
neprospívalo potravinám nikdy. A to např. na konzervování, bez něhož se dnes
samozřejmě neobejdeme. To však samo o sobě není zdaleka takovým rizikem, jako
dlouhodobé uskladňování konzervovaných potravin. Mnohá hospodyňka si zakládala
na tom, jak má ještě ve své nepřeberné zásobě kompoty zavařené před třemi i
více lety.
V čerstvých potravinách jsou všechny minerály,
jednotlivé chemické prvky a jejich sloučeniny obsažené v přírodní podobě. Takže
v nich např. obsažený fosfor je vhodně vázán na celou řadu jiných užitečných
látek, a ty všechny složky dohromady jsou pro organismus přirozené a on je bere
za své a plně zužitkuje. Zcela jinak tomu je s anorganickým fosforem v
izolované podobě, ten organismus výhodně využít nemůže.
Avšak po určité době dochází i u přírodních látek k
určitým změnám. Časem se dřívější výhodné vazby začínají narušovat a po
půldruhém roce dostáváme do organismu fosfor, který nemá daleko od
anorganického fosforu v izolované podobě, proto nám příliš užitku již
nepřináší. Pan páter neustále zdůrazňoval, že je třeba sledovat na konzervách
datum, zejména měsíc, kdy byly vyrobeny. Co je to platné, že si pochutnáme na
sardinkách, když jsou již více než dva roky staré. Pak fosfor, kterým chceme
povzbudit naše nervové buňky, je již „zchemizovaný“ a mnoho prospěchu z něho
nemáme, naopak může uškodit.
Ve spíži bychom měli mít potraviny spíše roztříděné
podle „stáří“ než podle druhu, a ty, kterým hrozí, obrazně řečeno, že začínají „odumírat“
bychom měli rychle zpracovat, aby „nepřežily“ 18 měsíců.
Některé potraviny musíme užívat s mírou, např. slunečnicový olej, protože je přespříliš
energetický a mohl by negativně ovlivnit funkci sympatického nervstva.
Obecně lze konstatovat, že přírodní oleje by se měly šetrně rafinovat. Jakmile jsou při rafinaci
zbaveny minerálů, pak je organismus těžko zpracovává a musí hledat minerální
soli ve vlastním těle, aby zpracoval tuky
obsažené v olejích. Když se mu to nepodaří, pak se tuky usazují v buňkách.
Nespálené tuky se mohou dostat do srdečního svalu a způsobovat arytmii.
Oleje se mají rovněž co nejdříve spotřebovat, pokud možno čerstvé. Po delší
době skladovaní mohou začít chemizovat, nebo se některé ze složek starších
olejů mohou usazovat v játrech, a tam
může pokračovat nežádoucí proces jejich chemizace. Na zahraničních olejích je
uváděno, zda jsou nebo nejsou rafinované. Jestliže jsou rafinované, pak by
mohlo být v některých případech užitečné přidat k nim na pánev trochu vepřového sádla, které je bohaté na minerály.
Měli bychom však používat hřbetní vepřové
sádlo, případně bychom si je měli sami šetrně vyškvařit.
Musíme se vždy starat, abychom máslo kupovali co nejčerstvější. Dříve se máslo brzo ráno utlouklo
z čerstvé smetany a v sedm hodin již bylo na trhu. Pak riziko, že bude
obsahovat abiogenní mastné kyseliny a produkty oxidace, bylo přece jen
minimální. A samozřejmě máslo musíme vhodně skladovat a co nejdříve
spotřebovat.
Z čajů lze především upozornit na maté, které obsahuje řadu purinových sloučenin, což se nepřímo
týká i gruzínského čaje. Purinové
sloučeniny působí jakoby revmaticky na srdce
a hlavně na stehna. Dochází tak
ke specifickým revmatickým procesům vyvolávajícím únavu. A odkud je příslušná
droga, odtud musí být také pro ni účinný protějšek paralyzující její negativní
vlivy A v tomto případě tuto roli sehrávají vavřínové neboli bobkové listy. Ty se mají podle množství
vařeného čaje do něj přidávat.
Bez cibule se
u nás příprava většiny jídel neobejde. Avšak její přespřílišné používání může
vyvolat, jak pan páter mnohokráte upozorňoval, „cibulovou anemii“. Potom další používání cibule u dotyčného jedince může
začít brzdit tvorbu červených krvinek. A
jestliže se tomu stane např. u těhotné ženy,
pak dochází během těhotenství k nedostatečnému přílivu červených krvinek a plod je de facto jakoby podvyživován a může
dojít ke spontánnímu potratu.
Pan páter se domníval, že cibule je již po několik generací v našich jídelníčcích nadužívána,
takže si nemusíme myslet, že se bez ní ani v jedné z příloh k jídlům
neobejdeme.
Zelené okurky
většinou jíme, protože nám za prvé chutnají a často máme pocit, že nás
osvěžují. Jinak se traduje, že nemají žádnou výživnou hodnotu. Pro p, pátera by
však měly být v našem jídelníčku zcela nezastupitelné, protože obsahují velké
množství minerálních solí. Ty
neobsahují ani cukr, ani tuky. Okurky nám napomáhají k metabolickým procesům v
organismu.
A co kyselé okurky? Ty sice uchovávají minerální
soli, ale již v deformované formě pod vlivem konzervačních prostředků, tj. octu
a koření, a tím je celá řada v nich obsažených minerálních solí blokována ve
svém pozitivním účinku.
Pan páter nikdy nezastával stanovisko, že nemáme
používat cukr. Odmítal však cukr
rafinovaný, protože rafinací dochází rovněž k odstranění celé řady minerálních
solí, které navíc dávají cukru chuť a jsou také nutné ke spalování cukru samotného v těle. A jestliže cukr
postrádá tyto důležité látky, pak v organismu vyvolává kyselou reakci a tělo
musí vyhledávat ke zneutralizování kyselých reakcí náhražky, aby ho krev mohla
přijmout.
Chemizaci potravin a jejich konzervování nemůžeme a
priori zavrhnout, jsou pro nás při dnešním shonu a stylu života užitečné,
přesto však je třeba mít na paměti, že ideální je konzumace co nejčerstvějších
potravin, jak se říká, přímo z ruky, která je sklidila, do úst. Každým dnem
potravina stárne a ztrácí na svém biologickém a energetickém účinku.
Nejvýhodnější bylo, když se zelenina navečer
sklidila a ráno již byla na trhu nebo se dokonce sklízela brzo ráno, aby se
ještě tentýž den dostala na trh. Navíc zde byla další výhoda pro prodejce.
Nevysýchala a byla těžší, což se samozřejmě projevilo i na ceně. Dnes mnozí
podnikavci váhu zvyšují nepřirozeným zvyšováním vody, tj. jejím namáčením a
dokonce nejen zeleniny.
Na zdroje energie v čerstvých potravinách upozornil
již v minulém století známý rakouský chemik Reichenbach,
původem z Blanska, který hlásal učení o tzv. „Ódu“. Ódem podle něho bylo
záření, které vystupovalo jak z živých tak neživých hmot. My jsme jeho poznatky
ještě nedocenili.
Citlivé osoby zavíral na dobu čtyřiadvaceti hodin
do sklepení, do absolutní tmy a pak před ně položil různě starou zeleninu. A
ony přesně určovaly, jak mnoho která září. Nejvíce zářila samozřejmě zcela
čerstvá zelenina.
Každým dnem potraviny stárnou, a tak nás ochuzují o
energetický přísun. Reichenbachovy experimenty
zopakoval náš B. Kafka. Jeho subjekti
nacházející se v hlubokých hypnotických stavech dokonce přesně určili dobu, kdy
byla zelenina sklizena. Neopovrhujme tedy starými zkušenostmi. Při jedné veřejné
debatě s jedním apriorním negativistou, také na jiném místě vzpomenutým
fyzikem, na otázku, zda zná Reichenbachovo učení o Ódu, velice „vědecky“
odpověděl: „Co bych se o to zajímal, my jsme se o něm ve škole neučili!“
Řekli jsme mu: „Aspoň byste věděl, že je to
význačný chemik minulého století a pocházel z Moravy.“
Tento pán jistě bude šířit, že žádný rozdíl v
energetickém vyzařování mezi čerstvou zeleninou a dva dni starou nebude
existovat. Ve škole se to neučil. Proto vám radíme, nedejte na něho a preferujte
zeleninu co nejčerstvější.
Podle pana pátera bychom snad měli zařadit mezi
potraviny i pampelišku a to nejenom
občas ve formě čaje, protože významně napomáhá trávení bílkovin. Asi bychom si
měli vzít poučení z našich domácích králíků, pro které mlíčí patří mezi
nejlepší pochoutky. Takže by v našich polévkách vedle petrželové a celerové
natě neměly chybět ani listy z pampelišky, ať již čerstvé nebo sušené.
Naše skladba stravy často podléhá různým módám nebo
heslům: „Jezte sýry, pijte mléko, jsou zdravé!“ Avšak přemíra
jejich konzumace má za následek, že bílkovina kasein, která je v mléku a v
mléčných produktech, nemusí vždy prospívat prostatě,
děloze a močovému měchýři a může časem způsobovat jisté omezení funkcí
těchto orgánů.
Vzpomínáme si,
jak jsme jeli jednou za panem páterem s doc.
MUDr. J. H. Dříve než jsme dosedli, pan páter se na
něho podíval a povídá:
„Pane docente,
vždyť vy máte nemocnou prostatu!“
„To mám,“
udiveně odpovídá. „A víte z čeho?“
„Nevím.“
„Z toho, že jste
na samém tvarohu a mléce.“
„Já jsem aktivní
sportovec, a organismus tvaroh a mléko potřebuje.“
V duchu jsme se usmívali, protože cestou z Prahy do
Sušice se p, doc. živil tím, co už by nejraději u něho pan páter po jistou dobu
nerad viděl. Snědl kostku tvarohu, vypil litr mléka a snědl čtyři banány.
Dotyčný doc. zemřel na leukemii.
Banány, jedna z našich nejlepších pochoutek, dnes doporučovaná pro některé
vzácné stopové prvky (stopové prvky jsou pro organismus důležité, ale tytéž i
vzácné, by se daly nalézt možná i v naší stravě). Banány se jevily pro p, pátera
ne právě nejvhodnější. Byl přesvědčen, že obsahují zejména ve špičkách dosud
neidentifikovatelnou nebezpečnou plíseň, která může být jednou z příčin leukemie.
Skopové maso bývá pro mnohé národy oblíbenou pochoutkou a je jí rovněž i v některých
částech naší republiky. Pan páter upozorňoval, že ovce trpí určitou specifickou
plísní, která se u nich nejvíce šíří, když mají nedostatek soli. Tudíž ve všech
ovčínech nikdy nechyběly hroudy soli, které ovce olizovaly. V žádném případě neškodí,
když si po dobrém skopovém uvaříme čaj z kmínu
a vrbového listí jako prevenci
proti zmíněné plísni.
Jestliže potraviny nedostatečně rozkoušeme a nedostatečně
prosliníme, pak zatěžujeme a dráždíme
slinivku. Jestliže se ženy napijí mléka,
nebo snědí mléčné výrobky, které obsahují mléko od telné krávy, pak toto
mléko obsahuje látky s hormonálním účinkem, a ty mohou u žen vyvolat celou řadu
potíží. Pan páter zastával názor, že mnoho komponentů, které jsou obsaženy v
potravě, jako by chtělo putovat do místa, kam patří. Hormonální látky v mléce
od telné krávy se dostávají do vaječníků ženy a ona začne mít příznaky
těhotenství, a dokonce se to projeví na prsních bradavkách. Tento proces může
skončit i záněty prsou.
Vajíčka jsou pro nás cenným zdrojem bílkovin, přesto však ani je nesmíme příliš
často zařazovat do našeho jídelníčku. Nejen proto, že obsahují salmonely, ale
podle pana pátera také mohou obsahovat různé plísně, a přitom vajíčko vůbec nemusí páchnout. Plísně a stáří nám vajíčko signalizuje samo. Když je
rozklepneme, hned se nám rozpadne – rozteče se žloutek.
Plísní nejsou ušetřeny ani čerstvá domácí vajíčka.
Příčinou nemusí být třeba plesnivé obilí házené slepicím, ale hnízdo, kam chodí
slepice vajíčka snášet. Mohou snášet v hnízdě, kde je plesnivá sláma. Všichni
ze zkušenosti víme, že se vždy jedno vajíčko nechává v hnízdě jako podkladek,
aby slepice nechodily zanášet jinam, a to vajíčko tam může být dlouhou dobu.
Hospodáři a všichni domácí chovatele slepic by se měli starat o to, aby hnízdo
bylo stále z čerstvé slámy nebo sena. Měli bychom si toho být vědomi všude tam,
kde pracujeme se syrovými vajíčky a kde se v podstatě v syrové formě stávají
součástí stravy.
Sůl nad zlato, tak se říkalo v pohádkách. Právě tak ji ctil p, páter.
Samozřejmě, že i s ní musíme nakládat rozumně. Ale tu jedinou z mrtvé hmoty
respektoval jako prospěšnou pro organismus. Všechny ostatní anorganické nebo
chemické látky chápal jako jed. Stopové prvky jsou nutné, ale proč je nemůžeme
organismu nabídnout v přírodní podobě?Např. v současné době máme nedostatek zinku v organismu a přitom bohaté na
zinek jsou pšeničné otruby a navíc je v pšeničných otrubách v takových
výhodných vazbách s ostatními látkami, že jej organismus maximálně zužitkuje.
Šunka a
uzeniny jsou pro někoho neodmyslitelné. Většinou nás
zastánci správné výživy před nimi varují především proto, že obsahují celou
řadu dehtových látek a sám proces uzení vlastně v nich podmiňuje vznik celé
řady dalších kancerogenních složek. Avšak
p, páter nás upozorňoval ještě na jedno další nebezpečí.
Dříve šunka a jakékoliv další maso určené k uzení
se nakládalo do láků osvědčených po staletí. Používalo se česneku a normální
soli. V těchto lácích se nacházelo většinou aspoň po dobu tří neděl. Dnes se
používá tzv. sanitru – rychlosoli a jiných chemických urychlovačů, takže za
čtyřiadvacet hodin je většinou již maso připravené k uzení. A to, co v něm pak
vzniká pod vlivem moderní technologie, může být právě tak nebezpečné jako
kancerogenní látky vzniklé v mase při uzení. Mnohé z těchto látek jsou pro
organismus nestravitelnými, a navíc se v něm deponují. Mohou způsobit také
poruchy na játrech a na srdci. Nestrávené zbytky se ukládají v esovité kličce tlustého střeva, kde se
může také ukládat pepř a zbytky
jiných ostrých jídel.
Dříve, když se pěstovaly brambory, tak v dostatečně širokých a hlubokých řádcích, žádné
nevykukovaly ze země na povrch. A hned jak se vyoraly, tak se také posbíraly a
domů se z pole dříve nešlo, dokud se všechny vyorané brambory nesklidily. Dnes
se někdy vyorají a sbírají také pět dnů, a to jim na kvalitě nepřidá. Navíc v
takřka průhledných pytlích stojí na dvoře statku, pak v obchodě a pak se
divíme, jak nám rychle doma krásně dozelenají. O nebezpečích zelených brambor jsme si již řekli. Je
třeba se také zmínit, jak připravovat pokrmy z brambor. Musíme dbát na to, aby
nedošlo k zapaření uvařených brambor, což se může lehce stát při
přípravě bramborového salátu, kdy se velmi rychle všechny potřebné ingredience
pro jeho přípravu zamíchají, a to v době, kdy jsou ještě brambory horké.
Spařené brambory v organismu alkoholizují a po takovémto salátu pak můžeme mít
pocit, jako bychom skutečně vypili alkohol.
Minerální
vody, zkráceně minerálky,
obsahují sice celou řadu důležitých stopových prvků a pro organismus
potřebných minerálů, ale mohou být jednou z příčin vzniku písku v ledvinách. Za nejméně riskantní pan páter považoval z
minerálek Vincentku.
Jablko a
jahody podporují tvorbu šťavelanu v ledvinách. To je
obecně známá pravda, ale veliké procento pacientů, kteří p, pátera navštívili,
jakoby tomu nechtěli věřit. Proto ji znovu uvádíme.
Přílišná
konzumace ovoce dráždí žlučník, ledviny a tlusté střevo.
Hrušky obsahují velké množství fruktózy a jestliže jich budeme po určitou dobu
jíst velké množství, pak se vystavujeme nebezpečí, že dojde k zadržování
glykogenu v játrech, klesne hladina cukru v krvi a mohou se dostavit až pocity
únavy a malátnosti.
Když dítě sní denně 10 jablek, vystavuje se nebezpečí, že mu začnou vznikat šťavelany v ledvinách nebo může začít
trpět, zejména jsou-li k tomu rodové předpoklady, nespavostí, neklidným spánkem, mluvením ze spaní a dokonce může nastat chození za spánku.
Lískové
oříšky dodávají tělu minerály, a měli bychom je neméně tak často louskat jako vlašské
ořechy.
Cibule a
česnek působí povzbudivě na nervovou soustavu, jejich
nadužívání se může negativně projevit snížením tvorby bílých a červených krvinek.
Bílé zelí je sice zdravé, avšak aspoň z jedné třetiny bychom je měli nahradit zelím červeným, a také bychom neměli
zapomínat na červenou řepu.
Zelená
zelenina obsahuje chlorofyl,
který má velký obsah hořčíku, a
ten při jednostranné zeleninové stravě, kupříkladu ve snaze rychle po zimě
dohnat nedostatek čerstvé zeleniny, začne vypuzovat kyselinu křemičitou. Takže jarní salátová kampaň nám může do jisté
míry způsobit jakýsi stav malátnosti. Kyselina křemičitá je podkladem pro pevnost svalů, žilních stěn, pro kůži, nehty a vlasy. Měli bychom tedy na jaře čerstvou zeleninu zapíjet občas
čajem z kopřiv nebo si udělat z
mladých podušených kopřiv špenát.Proto také lidová zkušenost ne náhodou
doporučovala na vlasy kopřivy. Otázkou však zůstává, jak je nejlépe používat.
Pít čaj nebo si dělat obklady z odvaru z kopřiv na vlasy? Optimální bude obojí.
Čaje a obklady by měly jít ruku v ruce, to vždy p, páter doporučoval a
byla to také jedna z příčin jeho úspěšných zásahů.
Není pro nás lhostejné kdy a jak upravenou potravu
konzumujeme. Pan páter vždy varoval, abychom na lačný žaludek nejedli studenou
potravu a hlavně nepili studené
nápoje. Odsuzoval zlozvyk, který je u některých lidí dost rozšířen: ráno
vstát a dát si dobře vychlazené pivo. Studeným
jídlem a nápojem snížíme funkci žaludeční
sliznice, nedostatečně se prokrví, výrazně se tedy v ní sníží krevní oběh.
Neprojeví se to jen na nedokonalém zpracování stravy, ale, a to je mnohem pro
nás horší, na sliznici samotné.
Vytváříme si tak nepřímo podmínky pro tvorbu žaludečních vředů, a v některých
případech možná i pro rozvoj rakoviny. Teprve
když sníme něco, co má přirozenou pokojovou teplotu a napijeme se teplé kávy
nebo čaje, nemusíme se již obávat studených jídel. Jinak se nám bílkoviny v
žaludku budou nesnadno rozkládat, nezpracované budou dále postupovat a
vyvolávají plynatost a nadýmaní. A o požitek, který bychom z jídla mohli mít,
zcela přicházíme.
Obsahuje-li náš jídelníček nadměrně vajec, organismus nestačí dostatečně
zpracovat vaječné bílkoviny a optimálně je využít.
Jídlo – potrava se již zpracovává v ústech, proto
velice záleží na funkci stinných žláz a
také na naší kultuře stolování. Některé kmeny v Africe nebo v Austrálii
považujeme za primitivní, ale pokud se jedná o kulturu a patřičnou pohodu,
kterou si dopřávají při jídle, mohli bychom jim závidět.
Naše prohřešky, jako špatné proslinění a rozkousání, v
důsledku toho i špatné zažívání mohou
být příčinou i bolestí hlavy. Také
naše krev musí pak často vstřebat
celou řadu látek, které by nejraději ve svém krevním řečišti neviděla.
Musíme si uvědomit, že nemáme jen dvě základní
odpadové cesty z těla: jednu pro odchod moče a druhou pro odchod stolice. Ale
když tyto dvě na to nestačí, pak jim musí pomoci plíce a pokožka. Prozradit nám to může náš dech nebo výrazná změna v pachu potu.
Nejeden druh vyrážky není
projevem pouze toho, že není něco v pořádku s naší pokožkou, ale může se jednat
třeba právě o nedostatečnou funkci našeho trávícího
traktu.
Proces přijímání
potravy není jen proto, abychom se co nejrychleji nasytili, ale je jednou z
podmínek uchování dobrého zdraví. Proto jídlo vyžaduje patřičný rituál a
nezbytný čas. Pak by také mělo být pro nás estetickým a psychickým zážitkem. Je
třeba, abychom jedli s chutí a radostí. Samozřejmě, že se nám čas vymezený na
jídlo nesmí stát smyslem života. Bohužel pro mnohé tomu tak je. Jejich den je
rozdělen v práci od snídaně po přesnídávku, od přesnídávky po oběd, od oběda po
svačinu a mezi tím to už nějak uběhne. Tak to vám radit nechceme.
Přílišná konzumace ovoce má za následek snížení žilního
tonusu, žíly zůstávají jakoby uvolněné, zpožďuje se návrat krve k srdci a srdce musí více „táhnout“. Ovoce je
zdravé, má mnoho vitaminů, ale jak vidíme, má pro nás i nejedno úskalí. Zkrátka
všeho s mírou, a jak říkal pan páter:„Jako ten vrabec, tamhle zobnout, tamhle
zobnout, a to co nám nejvíce chutná, tak toho nejméně.“
Není sádlo jako
sádlo. Nejlepší je hřbetní vepřové. Abychom
měli jistotu, že je skutečně máme, měli bychom si dát trochu práce s vyškvařením
koupeného syrového hřbetního sádla. Nebezpečné je pro nás tzv. vnitřní sádlo, které se nachází v okolí
střev. To do sebe často vstřebá celou řadu nežádoucích látek, které musí projít
střevy a jednou z těchto látek jsou fenoly.
My se jim sice můžeme ubránit, tak jak jsme si řekli v předchozích řádcích,
ale nemáme jistotu, zda vnitřní sádlo není použito do uzenin, v některých
uzeninách je navíc zbytečně mnoho tuků. Vnitřní sádlo se dříve používalo jen na
jíšku, a ta občas do polévek, což nebylo příliš často.
O tom, že med
je zdravý, nikdo z nás nepochybuje, ale již jsme upozornili, že není příliš
vhodný pro budoucí maminky v době těhotenství,
protože může vyvolat ochablost svalstva, jehož úloha právě během porodu je
důležitá. Ani dětem bychom neměli
dávat příliš medu, může se pak stát, že se cítí brzo unavené.
Pivo je nebeský dar, tak je to v jedné písničce. Nebudeme říkat, že pan
páter po těch osmi letech válení sudů v plzeňském pivovaře s ním srostl, to by
byla jen poloviční pravda. Po obědě si dával maximálně jenom sklenku piva.
Doporučoval však malou sklenku piva před obědem, protože obsahuje hořčinu, a ta
povzbuzuje chuť k jídlu. Jakmile ho však před obědem vypijeme litr, pak nastane
útlum a jídlo nám ani příliš moc nechutná.
U piva ještě zůstaneme, a sice u toho, čemu p, páter
říkal pivní plíseň, která vzniká v
mnoha pivních sklepích a dostává se podle něho do piva. Výrobci piva to
kategoricky popírají.
Alkohol v pivu se má podle pana pátera pod vlivem
pivní plísně rozkládat na aceton a metylalkohol. Aceton takto vzniklý
působí nedobře na ledviny, takže ne
vždy si pivem užitečně proplachujeme ledviny, jak se mnozí mezi sebou
ubezpečují a metylalkohol z piva
neblaze působí na malý mozek. Což u
nás vyvolává stav, který dobře známe, že sice všechno víme, ale ne a ne si
vzpomenout. Skutečně tento stav u mnoha pivařů po dvou, třech pivech se
vyskytuje. To není pod vlivem chmele, který je obecně znám jako sedativum.
Navíc se tato pivní plíseň má usazovat ve slezině a má být vodomilného charakteru, to znamená, že přitahuje vodu. Když se
podíváme na klasické pivaře, chce se nám p, páterovi dát za pravdu. Takže každý
pivař vlastně naplňuje heslo visící v mnohé restauraci:
„Pijme pivo,
dělá hezká těla!“
A názorný obrázek nám ukazuje, jak si na trakaři
vezeme „pivní mozol“.
Rybičky a
slanečci byli kdysi ve velké oblibě zejména mezi
vojáky za první světové války. Rakouská armáda žila ze slanečků. Pak ovšem
došlo k nadměrnému nahromadění jódu a
D-vitaminu v organismu, a to pak
ovlivňovalo spinadla motorických nervů a omezovalo
pohyblivost nebo i artikulaci. Následky
se mohly projevit dědičně, třeba až v druhé nebo třetí generaci.
Řepkový olej,
zvláště nerafinovaný, patřil sice mezi energeticky nejvydatnější,
avšak ani ten není bez negativního vlivu. Může neblaze působit na naši bílou mozkovou hmotu, zejména když
bychom jiné druhy olejů nepoužívali. Výrazně by jeho spotřebu měli omezit ti,
co trpí parkinsonovou chorobou.
Černá káva a
čaj nás sice vzpruží, ale musíme si uvědomit, že
jejich přílišné pití může narušit nervovou
a hormonální rovnováhu, může mít také za následek usazování teinu v děloze.
Není jenom důležité, co jíme, ale je také důležité
v čem jídlo připravujeme. Pan páter
od samého počátku doslova horlil proti hliníkovému nádobí. Jsou státy, kde už
je jeho výroba dávno zakázaná. U nás se vesele vyrábí dál. Jako bychom si už od
dětství hliník vštěpovali do mysli.
Na všech prázdninových táborech nás provázejí hliníkové ešusy, jsou lehké,
rychle se v nich všechno ohřeje. Avšak jsou také nebezpečné.
Hliník se vyvažuje do vařící vody, do mléka, zkrátka stále se uvolňuje z každé
hliníkové nádoby, ať připravujeme jakoukoliv krmi, a co je nejhorší, hromadí se
v organismu, především v mozku. Takže, až si zase budete připravovat v práci
kávu a uslyšíte hvízdat hliníkový pískáček, tak si vzpomeňte na naše slova.
Jak již jsme si řekli, banány obsahují některé nenahraditelné stopové prvky. Podle pana
pátera má jeden banán výživnou hodnotu jednoho vajíčka, a navíc je považoval za
velice riskantní pro děti. Podle něho
obsahují plíseň, která, jak bylo řečeno, podporuje vznik leukemie. Když nám již chutnají, pak je třeba, abychom uřízli horní
a dolní špičky a nelibovali si v přezrálých banánech. Nesmíme vždy šilhat po
všem, co se sem dováží.
Tuto vlastnost máme již po staletí. V 18. století
se začal dovážet do střední Evropy pepř. Byla
to zpočátku móda a pochoutka jen pro zámožné. V lepších rodinách nesměl chybět
na stole a povinně se křoupal. Pro lid obecný naštěstí nebyl k máni. Pak se
však začal vozit plnými loděmi a v žádné hospodě nesměla chybět bečka s pepřem.
Všem bylo veselo, prvním dvěma generacím, ale pak se začaly projevovat dědičné
následky Epilepsie.
Pečivo a chléb by měly být dobře
propečené, jinak v nich zůstávají zbytky kvasnic,
a ty nedobře působí na trávení a
činnost slinných žláz, které pak
omezeně produkují pepsin nutný pro štěpení cukrů, škrobů a tuků. V nejednom případě může dojít po
nedobře propečeném pečivu ke zhoršení činnosti tlustého střeva. Když přijdeme v Praze do krámů, tak v mnohých z
nich na nás civí bledé rohlíky a housky. Dožadujme se solidního pečiva.